Amerika, země to zaslíbená úplně jiným automobilům. Amíci na ně kladou jiné nároky, výrobci se jim snaží vyhovět a v neposlední řadě – auta za velkou louží stojí výrazně méně. Evropa je náročnější, mnohem náročnější. Typické americké auto zde nemá šanci na úspěch, na silnici by totiž neobstálo. Když mi kluci k testu přidělili Chevrolet Malibu, přesně tohle byla první myšlenka, co mi probleskla hlavou. Byl jsem tedy hodně zvědav, jak se jim podařilo vůz upravit pro potřeby „na jízdní vlastnosti náročnějšího“ evropského trhu.
Zevnějšek zaujme
Malibu na silnici rozhodně nepřehlédnete. Design je nápadný a délka vozu je téměř 5 metrů. Příď je typicky americká, tedy hodně robustní, dominuje velké logo Chevrolet v masce. Vzadu mě zaujala koncová světla, hodně mi totiž připomínají model Camaro. Celkovou robustnost vozu dotváří boční pohled, u evropských modelů jsme totiž zvyklí, že spodní linie oken je mnohem níž, okna zde vypadají dost jako malá. Naopak efektní 18palcová kola působí opačným dojmem, autu moc sluší.
Bohatá výbava
Nejprve jsem se usadil na zadní sedadlo. Upřímně řeknu, že od auta s rozvorem 2737 mm čekám více místa pro nohy, nerad bych ale, aby to vyznělo tak, že místa je málo. V Malibu je ho zkrátka jen tak akorát. Méně místa je pouze pro hlavu, důvod vidím v příliš vysoko položených sedácích (pravděpodobně kvůli nádrži na
73 l). Přední sedadla skýtají dobrý komfort, jsou plně elektricky stavitelná, slušná je i pozice za volantem. Výhled mírně zhoršují širší A-sloupky a vyšší záď.
Co musím velmi pochválit, je nadstandardně bohatá výbava, přitom testovací vůz stál jen 600 tisíc. Nechybělo vyhřívání sedadel, šíbr, dvouzónová klimatizace ani dotykový navigační systém. Vtipné je, že pod ovládacím panelem systému je ukryta tajná schránka, ovladač otevírání je však hodně humpolácký. Kvalita použitých materiálů mě příliš nenadchla, byť v drtivé většině šlo o měkké plasty, ani kožené čalounění sedadel nezaslouží zvláštní uznání (kůže je hrubší).
Pohřbený výkon
Jediným motorem v nabídce je čtyřválec 2.4 s vícebodovým sekvenčním vstřikováním a s výkonem 123 kW. S 1539 kg těžkým vozem by tedy neměl mít problém, ovšem pokud by nespolupracoval se šestistupňovým automatem. Ten se mi ukázal jako nejslabší článek vozu. Hodně mi připomínal 4stupňové automaty z roku 1995. Je hrubý, má strašně dlouhé kvalty a dlouhé jsou i jednotlivé přeskoky (až 1300 min-1). Motor pouští do zbytečně vysokých otáček, kde je nepříjemně hlučný.
Kvůli všemu výše zmíněnému šla dolů i samotná dynamika vozu. Nepříliš pozitivní dojem dělá i spotřeba paliva. Já jsem v průměru jezdil za 9,8 litru, ve městě za 13 l. „Živit“ bych to tedy nechtěl. Jízdně Malibu nezklame ani nepotěší. Podvozek je naladěn ryze do komfortu, auto se tedy neustále plavně pohupuje a spolehlivě žehlí drtivou většinu nerovností. Problém nastává pouze na těch „rychlých krátkých“, kdy měkké tlumiče nestíhají pracovat. Řízení je méně citlivé, brzdy nastupují pozvolna a velmi dobře se dávkují.
Záleží tedy na vkusu
Jak vidím šance Malibu na výraznější úspěch? Pro tento atraktivní vůz bohužel ne moc růžově, rozhodně nenaváže na například mimořádně úspěšné Orlando. Přitom cena a výbava velké limuzíny nejsou vůbec špatné, naopak. Avšak konkurence, evropská, japonská a nově i korejská, je na tom v součtu, kdy musím zohlednit značným způsobem i jízdní vlastnosti, mnohem lépe. Testovat verzi s manuální převodovkou, možná by byl verdikt trochu jiný...
