Hyundai i30 Turbo: Vítr v kapse

Korejský gigant se letos vytasil s omlazenou verzí svého stěžejního modelu a při té příležitosti jej osadil i dosud nejvýkonnějším motorem. Přeplňování benzinového motoru se u Hyundaie dlouho vyhýbali, kombinace konkurenčního tlaku a zpřísňujících se předpisů však toto tabu už před časem prolomila.

Nutno podotknout, že omlazovací kúra zejména zevnějšku i30 docela zásadně pomohla. Dominantní příď nyní působí serióznějším dojmem, verze Turbo zase dodává sportovnější esprit, což je patrné hlavně zezadu, kde trčí dvě koncovky výfuku.

Základní architektura přístrojové desky zůstala stejná, a tedy poněkud extravagantní, černý strop a tmavé čalounění s červenou linkou ale dělají divy – v pozitivním smyslu. Nejvíce jsem však byl zvědav na motor, jehož papírové předpoklady jsou víc než slibné. Po několika stovkách kilometrů za volantem ale musím konstatovat, že oni plnokrevní hřebci se někam dobře schovali nebo se jim pod kapotou špatně dýchá. Jednašestka je totiž sice nesmírně kultivovaná, ale v nízkých a středních otáčkách až nepochopitelně mdlá.

Oživení blížící se alespoň zhruba představě o výkonném hatchbacku přichází až se čtyřtisícovou hranicí, ani tady vám volant ruce neutrhne. Spotřeba je u turba vrtkavá – při klidném tempu lze snadno jezdit za sedm litrů, hledání výkonu ale snadno znamená dvojciferný odběr. Příjemným překvapením je naopak nebývale precizní řazení, velmi jistý je podvozek. Tomu by ovšem mělo lépe sekundovat řízení, které zůstává slabinou i30.

Názor autora

Omlazené í-třicítce nelze upřít zřetelnější výraz ani příjemnější interiér. Po jízdní stránce je však dojem z vrcholné verze rozporuplný. Motor má spíše vláčný charakter, podobně jako řízení. Podvozek a řazení jsou naopak velmi dobré.