Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace
Autohit
Chci inzerovat
Vydáváme
magazíny

VW Transporter (T3)

Magazín

15.10.2012

Většina lidí považuje první dvě generace VW Transporter za modly všech „globetrotterů“. Je to však třetí generace, která „boom“ obytných dodávek rozjela naplno. T3 nabízela širokou paletu motorizací, karosářských variant a hlavně čtyřkolku Syncro.

Autor:AutohitFoto:

Volkswagen Transporter T3 je technicky velice úzce spjatý s předchozí kulatou druhou generací. Že byste to na první pohled netipovali, jde na vrub krabicoidním tvarům, jimiž se od svého předchůdce liší stejně jako černá od bílé.


Základ ve dvojce
Třetí generace se objevila v roce 1979 a jako poslední z rodu Transporterů si zachovala pohon zadní nápravy s motorem uloženým co možná nejdále od řidiče.
Oproti Transporteru druhé generace byla trojka v mnoha ohledech daleko lepší. Tak třeba pasivní bezpečnost posádky nabrala díky využití počítačové technologie FEM-
-Programmen úplně jiných rozměrů. Pro zvýšení pasivní bezpečnosti byl v kabině zabudován ochranný rám ve výši kolen nebo výztuhy ve dveřích, které účinně chránily posádku před následky nehody. Určitou bezpečnostní výhodu lze spatřovat také v tom, že hranatá kastle byla o celých 125 mm širší.
Vývoj hranatého téčka však provázely velké finanční problémy koncernu VW, které se nejzřetelněji projevily v oblasti motorů. Transporter T3 si zpočátku musel vystačit s dvojicí zážehových, vzduchem chlazených boxerů z let minulých. Slabší jednašestka nabízela 37 kW (50 koní), objemnější dvoulitr pak 51 kW (70 koní). Vozy vybavené těmito motory jste mohli velice snadno identifikovat podle absence spodní mřížky chladiče a plastových žeber na otvorech v zadních sloupcích.
Čemu však u VW věnovali velkou pozornost, byl podvozek. T2 se nikdy nedal označit za automobil příkladných jízdních vlastností, a tudíž bylo jasné, že se s tím musí něco udělat. Přední náprava dostala dvě příčná ramena a progresivní vinuté pružiny, v jejichž útrobách se nacházely tlumiče, na zadní nápravě se uplatnila vlečná ramena. Tato konstrukce se ukázala natolik odolná, že každý, kdo má s těmito vozy nějaké zkušenosti, potvrdí naprostou nenáročnost podvozku, kdy nevykazuje žádné problémy ani po čtvrt milionu kilometrů.  


Řada úpravců
Zákazníci  již nějakou dobu prahli po dieselové verzi, protože benzinové boxery zrovna úsporné nebyly. Takový dvoulitr jezdil v pohodě za třináct litrů, což ani tenkrát nebylo málo. Proto již rok po uvedení trojky na trh VW přispěchalo s naftovým agregátem o objemu 1,6 litru, který pocházel z modelu Golf.
V roce 1980 vznikla také slavná kempingová varianta od německé Westfalie, nicméně úpravců Transporteru bylo až běda. Namátkou jmenujme třeba Karmann, Reimo, AAC, Carthago nebo La Strada. Paradoxem je, že VW udělalo vlastní Californii až v roce 1988.


Skvělé syncro
V roce 1982 došlo na výměnu vzduchem chlazených boxerů za vodou chlazené. Jednotka o objemu 1,9 l disponovala 44 kW (60 koní) a 57 kW (78 koní). Za další rok přibyla ještě 66kW (90 koní) varianta téhož motoru se vstřikováním paliva Digijet.
Je pravdou, že zákazníci dostali svůj dieselový agregát, nicméně jednašestka byla značně letargická a Volkswagen se toto jal řešit přeplňováním. V roce 1984 přibyl do nabídky 1.6 TD s jedenapadesáti kilowatty (70 koní) a nesmíme opomenout také jednasedmičku (vznikla převrtáním motoru 1.6), která nabízela o 5 kW vyšší výkon než šestnáctka.
Pro trojkový Transporter byl doslova revoluční rok 1985, kdy se představila čtyřkolka Syncro. Pohon všech kol vyvinula rakouská firma Steyr-Puch AG. Stejná společnost pro VW vyráběla podvozky a převodovky. Hnací sílu přenášel jednodílný kardan s dvěma křížovými klouby na přední rozvodovku, před kterou se nacházela viskózní spojka. Na přání bylo možné objednat namísto visco-spojky manuálně ovládané přiřazení předního pohonu. Oba diferenciály mohly být vybaveny uzávěrami, ovládanými manuálně z místa řidiče. Varianta Syncro vznikla ve dvou provedeních, a to 14” a 16” z roku 1986. Označení se odvíjelo od velikosti kol.
Syncro bylo oproti standardu o 60 mm vyšší, verze 16” měla navíc vyztuženou karoserii, silnější poloosy, větší brzdy a kratší převody, přičemž jednička byla pouze zpřevodována vyloženě pro terénní účely. Ve své době šlo o zatraceně schopný stroj.
Čtyřkolka se zpočátku prodávala jen s 57kW motorem 1.9, později s 1.6 TD. Následně přibyl do nabídky motorizací ještě 2.1 o výkonu od 87 do 112 kW.


Za pakatel i balík
T3 vydržel v nabídce VW až do roku 1990, kdy jej nahradil T4 zcela jiné koncepce. Máte-li o T3 zájem, slušné kousky se dají najít i za 20 tisíc. Obytné leštěnky pak stojí i k půl milionu korun.

Nahoru

Komentáře

Newsletter
Newsletter - registrujte se pro odběr novinek. Váš e-mail: