Jan Kopecký
Rozhovor
21.12.2012
Současný vládce české rallyeové scény Jan Kopecký více než úspěšně navazuje na závodnickou rodinnou tradici. Byť ho do závodění nenutil ani děda ani táta, nakonec Honza v jedenácti letech sám usoudil, že motorsport bude jeho osudem. A udělal moc dobře.
Ze sezony 2012 si Jan Kopecký opět odnáší řadu cenných trofejí včetně té české mistrovské a vicemistrovské z šampionátu IRC. Honza, tak jak jej znám, je pro mne důkazem, že vyhřívat se na výsluní
zároveň znamená neustále na sobě tvrdě pracovat a podstoupit spoustu odříkání. Přes svou cílevědomost zůstává Honza zároveň velmi příjemným společníkem a normálním klukem a to je u sportovní
celebrity vlastnost, která také není úplně běžná.
Pracovní režim továrního jezdce Škody Motorsport je sice mimořádně pestrý, ale na druhou stranu také mimořádně náročný. Právě proto se náš rozhovor netočil pouze kolem závodění, ale zajímaly mě i
všechny „ty věci okolo“. A Honza otevřeně odpovídal...
Motorsport patří ke Škodovce odjakživa, ale značka si také prošla několika nepříliš zdařilými periodami. Z uplynulé sezony mám však pocit, že lepší to skoro být nemůže. Kdy nastala změna k lepšímu a co je pro úspěch ve světovém měřítku pro takový tým nejdůležitější?
Těžko hledat něco konkrétního. Já jsem do škodováckého Motorsportu nastupoval v roce 2003 a tehdy bylo závodění docela odtržené od dění ve firmě. To se ale radikálně změnilo po příchodu nového šéfa pana Hrabánka v roce 2007 a od té doby se Motorsport stal nedílnou součástí celé firmy. Pan Hrabánek přišel s jasným konceptem a vizí a také zcela změnil přístup, a i když 70 % lidí je v týmu stále stejných, naučili se pracovat jinak. Nyní se ke všem věcem přistupuje naprosto detailně a vysoké nároky jsou i na řemeslnou práci v dílně.
Letos jsi poměrně přesvědčivě získal titul českého rallyeového mistra. Byla to z tvého pohledu v Česku skutečně snadná sezona?
Podle výsledků to možná vypadá, že sezona byla snadná, ale snadná určitě nebyla. Už z toho důvodu, že ode mne byl titul do značné míry očekáván, a mám-li být upřímný, ani já jsem si nemohl klást nižší cíl než ho získat, protože jsem měl perfektní zázemí továrního týmu. Každý závod jsme si hrozně užívali, zažili spoustu legrace, ale vždy s naprosto profesionálním přístupem ke všem věcem. Nic jsme nepodcenili.
Za navigátora máš nově Pavla Dreslera. Jak dlouho trvá, než si na něj zvykneš? Stačí pár kilometrů a máš jasno?
Po pár kilometrech je jasno, jestli si budeme nebo nebudeme rozumět, ale to neznamená, že pak přijedeme na první závod a všechno bude perfektní. Trvá to minimálně tak tři čtyři závody, než se můžeme spolehnout, že spolupráce bude stoprocentní.
Jsi naštvaný, když udělá chybu?
Nejsem bouřlivák, problémy řeším spíše v klidovém režimu a s nadsázkou. U Pavla jsem ale poznal, že když na něj v autě po nějaké chybě trochu houknu, tak pak funguje jako švýcarské hodinky. Takže jsem to začal praktikovat v San Remu a perfektně to zafungovalo... (smích)
Vnímáš při jízdě fanoušky s vlajkami u krajnice? Zejména v zahraničí to musí potěšit...
Na všech našich závodech byli Češi a na 90 % si jich i přes maximální koncentraci všimnu. Naše vlajka se přece nedá přehlédnout.
Během letošní sezony se v české rallye událo dost tragických událostí. Kde vidíš příčiny?
Byla to smutná sezona jak z pohledu diváků, tak jezdců. Pár závodů vyšlo fakt špatně a problémy byly jak u nás, tak v IRC. Limit může jezdec překonat v každé zatáčce, v každém okamžiku. Jsme lidi a můžeme udělat chybu. Stát se může i to, že vás zradí technika – třeba pomalé defekty jsou hodně zrádné. Obecně vzato si ale myslím, byť vím, že to bude znít poněkud divně, že svou roli sehrála i nešťastná náhoda. Rallye je do jisté míry podobné běžnému provozu, v němž také spousta řidičů bourá, a leckdy si pak říkají – to jsem měl kliku, že tu nebyl strom, ale jen pole.
Na Rallye Příbram jsi byl vidět v roli „bezpečnostního předjezdce“, má něco takového skutečně reálný smysl z hlediska bezpečnosti?
Ano, má to reálný smysl. A konkrétně Příbram je dobrý příklad – na základě mého doporučení posunuli organizátoři bezpečnostní zónu o 10 metrů, a to v místě, kde při závodě havaroval Pavel Valoušek. Takže je vidět, že i když mají pořadatelé závod pod kontrolou, přesto se mohou najít v zabezpečení nějaké detaily. To je často způsobeno tím, že pořadatelé jsou lidé, kteří mají srdcem k rallye blízko, ale bohužel nikdy nezávodili ani nebyli spolujezdci.
Budeš tedy tuto roli plnit i v budoucnu?
Pokud bude čas a budu požádán, tak určitě rád přispěji k bezpečnosti českých soutěží. Bezpečnost je základ. Nikdo z nás nechce, aby tady rallye někdo zakázal.
O tom být závodníkem sní snad každý malý kluk. Ty svůj sen žiješ, ale co to obnáší v praxi? Kolik dní v roce jsi mimo domov?
Já si statistiky nedělám. Beru život takový, jaký je. Pokud dané věci k závodění patří, tak to neřeším. Nevadí mi ani každodenní cestování, já řídím strašně rád. První rok jsme s Juhou (týmový kolega, pozn. red.) strávili 220 dní a stali se z nás skvělí kamarádi, což doufám vydrží i do budoucna.
Co přítelkyně?
Přítelkyni mám a ze začátku jí můj rozlítaný život samozřejmě trochu vadil, ale poté, co dostudovala a nastoupila do práce, tak si myslím, že to lépe pochopila. Pracuje ve firmě, která má také velké nároky, a když chceš být v něčem dobrý, tak prostě musíš makat.
Čím aktuálně jezdíš v civilu?
Superbem 2.0 TDI 4×4 (125 kW).
K vrcholovému sportu neodmyslitelně patří i fyzická zdatnost. Jak trénuješ ty?
Kolem roku 2006 jsem pochopil, že dobrá fyzička je pro závodníka nutností. Tehdy jsem jezdil s Fabií WRC a koncem závodů už jsem byl hodně unavený, neměl jsem potřebnou odolnost, vadilo mi, že je v autě horko, hůře se mi dýchalo. Snažil jsem se sice cvičit, ale neměl jsem v tom systém. Díky doktoru Jiříkovi jsem pochopil, že systém musí být všude. Jinak se nebudeš zlepšovat. Trénuji teď podle jeho plánu, který je v originále 6 dní v týdnu 2–3x denně. Což je ale extrémně náročné, protože se snažím být aktivní i v naší firmě. Takže to v praxi vypadá tak, že ráno si udělám nějakou rozcvičku, pak jedu do kanceláře, v deset hodin se seberu a jdu do posilovny nebo běhat, podle toho, co mám v tréninkovém plánu, a pak, pokud mi to čas dovoluje, jdu kolem šesté sedmé hodiny znovu do posilovny.
Předpokládám, že hodně intenzivně jezdíš i na kole. Kolik kilometrů ročně najedeš?
Já vlastně na kole nemám ani počítadlo kilometrů. Jedu jen podle tepové frekvence a sleduji čas.
Co lyže?
Lyže miluju! To je sport, který dělám od malička. V mládí jsem na nich hodně blbnul, ale poslední dva tři roky to omezuji, aby se nestal nějaký úraz.
K fyzičce patří i životospráva. Může si špičkový rallyeový závodník dát v restauraci, co chce?
Máme od týmového doktora daný jídelníček, což bylo ze začátku docela kruté. Ale nebudu lhát, párkrát za rok si hlavně díky strejdovi, který je gurmán, dám výtečnou pečenou husu nebo kachnu a k ní jeden dva knedlíky. Už to ale není jako v minulosti, kdy jsem spořádal třeba šest sedm knedlíků. 14 dní před závodem ale nepodceňuju vůbec nic a vše dodržuji na 100 %.
A třeba pivo, dáš si?
Pivo mám rád. To bych asi nebyl Čech. Taková dobře natočená a vychlazená plzeň...
V které rallyeové éře z historie bys chtěl strávit jednu sezonu?
Uf. Určitě bych za nic nevyměnil svoje dva roky v mistrovství světa, takže můžu říci, že v té nejlepší éře jsem byl. Ale pravda je, že stejně jako každý jiný soutěžák bych chtěl zažít skupinu B. Vím, že to bylo hrozně nebezpečné, ale muselo to být úžasné. Už se to nikdy nevrátí a vlastně se to ani vrátit nesmí.
Tvůj největší rallyeový vzor?
Z rallye jsem vzorů moc neměl. Já jsem k rallye totiž přičuchnul trochu jinak než většina jezdců, protože jsem začínal na okruzích a motokárách. Ale samozřejmě každý by chtěl být Loeb. To je mimozemšťan. (smích)
Bojíš se někdy za volantem? Třeba když auto udělá něco, co jsi nečekal – třeba mineš překážku těsněji, než jsi chtěl?
Takové momenty se stávají a musíš si to přiznat. To k závodění patří. Špička jede strašně vyrovnaně a jedeme na hranici, kterou můžeš překonat teď a hned, takže ve mně někdy opravdu lehce zatrne, jenže strach za závodní volant nepatří, patří tam respekt. Když se budeš bát, tak noha bude sama ubírat.
Jaký máš během erzety tep?
Teď jsme to zrovna měřili v San Remu při noční RZ o délce 44 km, kde jsem měl průměrnou tepovou frekvenci 147 a špičku 163. To ale byla noční RZ, za denního světla mám průměr kolem 125.
Neříkáš si někdy v duchu rozpis, když jedeš po normální silnici?
Říkám. (smích) Když jedu sám a silnice je zatáčkovitá, tak se často přistihnu, jak si rozpis diktuju sám pro sebe.
Co si pak řekneš, když si to uvědomíš?
Vůbec nic. Jako blázen si nepřipadám. Beru to tak, že rozpis se vyvíjí celý život a nikdy nevíš, kdy přijdeš na nějaký nápad, jak něco posunout zase o kousek dál.
Jaký povrch ti při závodech více vyhovuje – asfalt, nebo šotolina?
Více mi vyhovuje asfalt. V Čechách je šotolinových cest hrozně málo a jsou většinou nepoužitelné pro závodění. Na druhou stranu na šotolině si to zase více užívám, protože je auto v neustálém driftu, a když tomu přijdu na chuť, tak je to úžasný pocit.
Rallye mně vždy by bavilo, ale přiznám se, že od konce první éry wéercéček už skoro nestíhám sledovat všechny změny v technických specifikacích aut a o různých šampionátech ani nemluvě. Jaká bude největší změna nadcházející sezony?
Máš pravdu, že ze strany FIA byl ve třídách trochu chaos. Příští rok zůstávají WRC tak, jak byly, a jsou součástí mistrovství světa. Zaniká ale šampionát IRC a slučuje se se šampionátem mistrovství Evropy. Díky tomu půjde tento šampionát podle mého názoru hodně nahoru. Vstoupí do něj nové automobilky, zajímavé bude i mediální pokrytí.
... a z hlediska použité techniky?
Nová třída pro mistrovství Evropy se jmenuje R5. A byť se technické detaily ještě ladí, půjde o hodně zajímavé auto. Pokud se pro specifikaci R5 rozhodne pět šest automobilek, tak to bude nádherný šampionát.
A uvidíme tě opět za volantem škodovky?
Ano.
Tvoje první auto?
Stará avia. To mi bylo tak čtyři pět a seděl jsem tátovi na klíně.
Které rallyeové podniky máš nejraději?
Nejraději mám ostrovní závody. Ostrovy mají většinou nádherné scenerie, skály rostou z vody... Moje nejoblíbenější je Korsika, která je sice strašně náročná, ale pořád se mění charakter trati.
Máš mezi závodníky i přátele? Na trati jste tvrdí konkurenti, ale přece jen
s nimi trávíš spoustu času -může tam vzniknout dobré přátelství?
Mým nejlepším kamarádem je můj týmový kolega Juho Hänninen a doufám, že to tak i zůstane. Je tedy vidět, že přátelství může vzniknout i mezi týmovými kolegy, což také není úplně běžné. Obecně ale mohu říci, že atmosféra mezi rallyeovými jezdci je na dobré úrovni. Je to podle mě i tím, že rallye není kontaktním sportem – utkáváme se vlastně jen sami se sebou, s autem a podmínkami na trati. A vlastně se během závodu na trati ani nevidíme.
JAN KOPECKÝ (30)
Jan Kopecký se narodil 28. ledna 1982 v Opočně. Vystudoval střední průmyslovou školu v Holicích a už od svých 11 let se věnuje závodění. Začínal na motokárách, ale protože rychle vyrostl (dnes měří 190 cm), přešel na okruhové závodění.
K motorsportu měl díky otci i dědovi velmi blízko, a tak ve svých 19 letech tátu přesvědčil, že zkusí rallye. Když zrovna neplní povinnosti závodního jezdce, můžete ho zastihnout v Kostelci nad Orlicí, kde zároveň pomáhá v rodinné firmě Motorsport Kopecký. Rád sportuje (lyžování, běh) a užívá si chvíle nad dobrým jídlem v kruhu početné rodiny. Od roku 2003 úzce spolupracuje se Škodou Motorsport jako tovární jezdec.
