Rozhovor: David Vávra a jeho Citroën Dyane

Všechny podstatné události jeho života se odehrály na několika kilometrech čtverečních v pražské čtvrti Braník, za oduševnělým dobrodružstvím však rád vyráží do všech světových končin. S oblibou přitom využívá všemožné i nemožné dopravní prostředky od běžek přes jezdící klavír až po automobil.

Z okna naší redakce jsem jednou v zimě zahlédl projíždět vzácný Citroën Dyane, méně známého následníka pověstné kachny. Nebyl moc pohledný, zato za volantem se vyjímala nepřehlédnutelná postava pana architekta.

Slovo dalo slovo a my jsme mohli nahlédnout i do méně známých zákoutí mistrova života.

Proč zrovna starý Citroën?
Jsou v tom srdcové i praktické důvody. Srdcový je ten, že jsem byl v roce 1983 na stáži ve Francii a už tehdy jsem si chtěl citroën koupit. Tehdy to u nás nebylo možné, ale hned po revoluci jsem si koupil klasickou kachnu, model Charleston. Pak jsem jednou nedal přednost zprava a milého charlestona, jsem musel vyměnit za novější dyane.

To ale, pokud vím, nebyly vaše jediné francouzské vozy.
Mezitím jsem se zamiloval do typu Ami6 se zkoseným zadním oknem a několik let jsem chodil za Tomášem Nerudou, který je opečovávatelem citroënů v Jesenici, a furt jsem říkal: „Už?“ Pak jedno našel v Německu, dva roky ho opravovali a já s ním sedm let jezdil.

Co na Vašem autě nejvíce oceňujete?
Dyane není drahá na provoz a má zcela triviální ovládání – uvnitř jsou jen tři knoflíky. Svým způsobem je dokonce víc praktická než náš rodinný transporter. Jednou jsem tam převážel dva stoly a šest židlí, které jsem důmyslně zaklínil do prostoru po odhrnuté střeše. Dá se to vystrčit hodně do vzduchu. Kvůli vzduchem chlazenému motoru auto v zimě skoro vůbec netopí, v létě je ale uvnitř příjemný průvan.

„Když spěchám, jedu po dálnici, když jedu po normální silnici, neměl bych spěchat a mel bych být tolerantní."

U čtyřicet let starého auta ale nelze přepokládat úplně bezproblémový provoz.
To je sice pravda, ale moje dyane má v sobě něco zvláštního – něco se na ní rozbije, ale opraví se to samo. Ona to jízdou překoná, a teprve pokud to nepřekoná, musí do opravny. Ale většinou to překoná.

Jak vás tak poslouchám, autoopravárenství asi nebude úplně vaším hobby, nebo se mýlím?
No vůbec! Vždyť já ani nepoznám, co to je dvouválec. Možná podle ostřejšího zvuku, ale jak to tam všechno běží, vůbec nevím. Tímhle jsem zkrátka úplně nedotčený a auta mám rád hlavně kvůli tvarům. Jsem sentimentální a stará auta mi připomínají odeznělou dobu i s jejími příběhy promítnutými právě v jejich tvaru.

Co vlastně od auta čekáte?
Auto je praktické, je to sluha. Nemám ty leštěnkové pocity, moje auto myje Pánbůh. Drobné škrábance mě moc nemrzí, prostě jedu a holt to někdy tu a tam odřu. Vždycky do někoho nacouvám, ono se to všechno trochu ohne, ale většinou to jde zase ohnout zpátky.

Při natáčení Šumných měst jste si různých aut jistě užil dosyta. Máte nějakého favorita?
Vozidla do Šumných měst vyráběl nadšenec přes citroëny Jarda Hořák. Jeho vrcholným dílem byl jezdící klavír, který měl pohon elektrickým generátorem. Ten vyráběl elektřinu pro vrtačku Narex, která pak výkon převáděla na kolečka. Pod klaviaturou jsem přidával plyn a třeba jsem přijel k benzince, odklopil jsem víko a načepoval benzin.

Měl jste někdy nějakou dopravní nehodu?
Když jsme to v devadesátce vzali se starou mazdou po střeše do chorvatského křoví, všichni jsme přežili a moje manželka otěhotněla. Do toho zpíval Knížák: „Věřím na čerty a na anděly," takže jsem pak udělal takový obraz, jak čerti otáčejí auto a andělé ho dávají zpět na kola.

Legendární Škoda Henlein

Přestože jsme v úvodu konstatovali, že David Vávra není příliš znám v souvislosti s auty, pamětníci si možná vzpomenou na jednu zářnou výjimku. Krátce po převzetí koncernem Volkswagen v roce 1993 uváděla Škoda na trh výrazně inovovaný model Favorit, který mimo jiné proslul originální televizní reklamou připomínající, že na voze došlo celkem k 548 vylepšením.

Ve stejném období byl na vrcholu i oblíbený řízný satirický pořad Česká soda, jehož protagonisté v čele s Petrem Čtvrtníčkem se v dobrém smyslu slova předháněli ve vymýšlení co nejabsurdnějších a nejdrsnějších vtípků tepajících všechno možné, od politiky přes slepecké hole po domácí šibenice.

Zvláště významnou úlohu zde sehrávala oblíbená lekce německého jazyka Alles Gute, kde David Vávra spolu s dávným souputníkem Milanem Šteindlerem vytvořili jako Karl a Egon řadu nezapomenutelných epizod.

Jednou z nich byla i reklama na zmíněnou novou škodovku, kterou oba protagonisté pojali v pověstném národněsocialistickém duchu coby Škodu Henlein parodující všechny dobové akční výbavy Silver Line, Special Line nebo Sport Line. Místo tradičních automobilových zbraní se soustředili na zcela netradiční výbavový arzenál patřičně vyšperkovaného favoritu: neprůstřelná skla, výfuk zavedený přímo do kabiny, palubní počítadlo, rádio s anténou z dvanácteráka, alternativní pohon na Cyklon B, těžké kulomety, urny pro případ tragické nehody a mnohé další užitečné vybavení.