Ford Forty-Nine

Koncept s tak zvláštním názvem byl poprvé představen k posouzení veřejnosti v lednu tohoto roku na detroitském autosalonu.
„Devětačtyřicítka vám sama lépe než mnohoslovné komentáře odpoví na otázku, na jaké úrovni je dnes naše korporace a jakým směrem jsme vykročili na prahu nového tisíciletí,“ řekl prezident společnosti Ford Motor Jacques Nasser při premiéře vozu.
Oblé boční partie, lemování ve stylu padesátých let, minimum ozdob – opravdu je to vše, s čím se společnost Ford hodlá vydat do nového století? „Kdepak,“ uklidňuje J. Mayce, viceprezident zodpovídající za design. „Tento vůz není určen pro výrobu, pouze některé prvky budou použity na budoucích sériových novinkách značky Ford. Koncept je natolik emocionální, že se prostě nemůže zalíbit všem. Ale určitě automobil osloví ty, pro které minulost není pouhým prázdným pojmem. V konceptu Forty-Nine je možné rozpoznat prodejně velmi zdařilý model vyráběný sériově před více než půlstoletím.“

Rodinná tragédie

Ten opravdu první Ford 49 vznikal v období, které bylo velmi složité pro celou automobilku. V roce 1947 totiž zemřel Henry Ford a o čtyři roky předtím odešel ze světa jeho syn a hlavní dědic Edsel. V čele společnosti tak stanul ještě velmi mladý vnuk Henry Ford II. Tragédie nejbohatší rodiny Ameriky láká ke zpracování mnoho „mistrů pera“ a již se o to pokusil kupříkladu britský reportér Robert Lacey.
„Podle mého názoru měl děda určitou vinu na otcově skonu,“ vzpomínal Henry Ford II. „Já samozřejmě vím, že příčinou smrti byla rakovina, ale svůj podíl na tom má i to, jak se děda choval ke svému synovi.“
Henry Ford byl přesvědčen, že Edsel nemá dost vůle a schopností k tomu, aby převzal otěže řízení obrovského impéria Ford, které vytvořil vlastníma rukama. Syna proto neustále vystavoval útokům a ponižování. Velmi často měly tyto útoky podobu náhlých a bezdůvodných výbuchů zuřivosti. Jeden příklad za všechny: Jednou se Henry vrhl na maketu automobilu, kterou vytvořil Edsel, a vztekle ji rozdupal. K takovým scénám běžně docházelo i na veřejnosti. Z tohoto důvodu je až neuvěřitelné, jak velmi těžce nesl starý pán úmrtí svého syna.
Henry Ford se již ve třicátých letech postaral o to, aby společnost zůstala v rukou jeho rodiny. Měl totiž odůvodněné obavy o možnou ztrátu moci. V jistém období si totiž starý pán připustil k tělu detroitského gangstera Harryho Benneta. Toto spojení do určité doby vyhovovalo oběma: Bennetovi „chlapci“ pomáhali Fordovi „vyřešit“ problémy s odbory a Ford zase na oplátku umožnil Bennetovi, aby se legalizoval pod pláštíkem závodní bezpečnostní služby. Bennetův vliv nebezpečně rostl, až to začalo Forda poněkud znepokojovat. Proto vydal novou emisi akcií a v roce 1936 je rozdělil mezi členy rodiny. Sobě přidělil 55 procent, synovi Edselovi 42 procent, ženě Kláře tři procenta. Celé rozdělení bylo promyšleno tak, aby při jakémkoliv vývoji situace nemohli být opomenuti jeho čtyři vnuci. Henry II. byl nejstarším z nich, a když dědeček zemřel, bylo mu 28 let. Ještě za života „automobilového krále“ se ujal funkce výkonného viceprezidenta a pustil se do boje s vlivným Bennetem. Henry Ford sledoval vývoj situace zpovzdálí. Věřil, že právo řídit jeho impérium si musí nástupce vybojovat sám. V této souvislosti je paradoxní, že to byl právě Bennet, kdo jako první oznámil Henrymu II., že se dědeček rozhodl učinit z něj prezidenta korporace. To se stalo 20. září 1945. Avšak již o den později Henry II. v doprovodu osobní ochrany přišel do Bennetova kabinetu, aby mu předal oznámení, že o jeho služby nemá nadále zájem. Ve zkoušce tedy obstál.

S pomocí GM

Henry Ford „Druhý“ získal na funkci viceprezidenta Ernesta Bridge, který měl bohaté zkušenosti z práce v konkurenční obří korporaci General Motors. Velmi brzy po něm přešla od GM k Fordu poměrně velká skupina manažerů. Za jejich vedení bylo sestaveno technické zadání pro první poválečný model. V seznamu konstrukčních charakteristik figurovaly kupříkladu motor V8, samočinná převodovka a nezávislé zavěšení předních kol. Okamžitě po tom, co byl sériový automobil na konci roku 1948 představen veřejnosti, obdržela společnost objednávky na neuvěřitelných 1,3 milionu kusů! Za svůj úspěch automobil Ford modelové řady roku 1949 – vůz totiž nikdy nedostal vlastní pojmenování – v mnohém vděčí právě Ernes-tovi Bridgeovi. A samozřejmě také Georgi Walkerovi, významnému detroitskému autorovi tohoto zázraku srovnatelnému snad jen s Charliem Earlem z General Motors. Walker, kterému přezdívali podle proslulého italského sochaře „Cellini chromu“, vtiskl modelu Forty-Nine kupodivu lakonické linie. Byl to vlastně jeden z prvních amerických kompaktních automobilů s karoserií pontonového tvaru, tedy bez vystupujících blatníků. Dokonce i dnes se Ford 49 díky výraznému výtvarnému ztvárnění často stává oblíbeným objektem přepracování na brutální speciály zvané příznačně „hot-road“.

Inspirace minulostí

Následník legendárního vozu je postaven na prodloužené podlahové plošině DEW 98 používané pro sériové vozy Jaguar S-Type a Lincoln LS. Po-dle slov J. Mayceho je vůz to nejlepší ze všeho, co se mu za uplynulých deset let podařilo. Koncept je vybaven motorem V8 o zdvihovém objemu 3,9 l a výkonu 183 kW (249 k) při 6100 ot/min. Je to vlastně agregát z prvního ze sériových „retrofordů“ Thunderbird, až na to, že má výkon větší o 7,4 kW (10 k). Pětistupňový „automat“ je také převzat z uvedeného modelu. V tomto konceptu lze vlastně vysledovat řadu prvků tzv. hot-roadingu. Nejnápadnější je nízké uložení karoserie nad 20palcovými disky pokrytými leštěným chromem. V motorovém prostoru vidíme sací potrubí, jehož povrch má jakoby saténovou úpravu, a černě lakovaná víka ventilů. Interiér vozu je velmi futuristický, s něčím podobným jsme se ale se-tkali již u zkušebního Chevroletu Nomad z roku 1999. Vnitřní zpětné zrcátko je upevněno na chromované liště, která svisle rozděluje čelní sklo. Je to vlastně připomínka doby, kdy se ještě nevyráběla celá čelní okna, a proto se musela skládat ze dvou dílů. Avšak zevnějšek vozu se nedá nazvat prostou reminiscencí modelu roku 1949. Průhledná střecha připomíná model Skyliner z roku 1954 a splývavá silueta zase Crown Victoria z roku 1955. A samotný Mayce připouští, že se v řadě případů inspiroval výtvory proslulé karosárny Ghia. Ale pokud jde o název tohoto konceptu, nemohou vzniknout žádné spory – ten skutečně pochází z roku 1949.