Ferrari Testarossa

Řidičovy plné kalhoty
Majitel vozu usedl za volant a z útrob garáže se začaly ozývat libé zvuky mechanické symfonie. Auto několikrát zaškytalo a když bezmála pětilitrový dvanáctiválec nalokal dostatečné množství paliva,vyštěkl jako ztrápený pes. Tento akustický projev byl ještě znásobený zdmi garáže, ve které se tahle bestie ukrývá. Měl jsem pocit, že ten baráček spadne. Když auto „vyrolovalo“ z garáže ven, motor působil, jako by měl okamžitě zhasnout. Dokonce jste mohli zřetelně slyšet, jak pracuje osmiventilová technika. Motor jsme nechali běžet na volnoběh a do ruky vzali čisticí prostředky. Ještě nikdy jsem neleštil auto s takovou radostí. Dvanáctiválcový motor do V s rozevřením 180°(takže vlastně plochý) se zahřál na provozní teplotu asi za deset minut a byl připraven na projížďku. Jenže ten nejdůležitější článek připraven nebyl, a to já! Nebudu vám nic nalhávat. Ještě než jsem vůbec nasedl, měl jsem pekelně nahnáno. Nevím, čím to bylo, ale přestože z Lamborghini jsem byl také řádně vyklepaný, u Testarossy se mi potily dlaně a srdce divoce bušilo. Couvnout by však znamenalo zahození dalšího splněného snu, a to nepřicházelo v úvahu. Žalostné brzdy
Ještě než jsme vyrazili, dostal jsem od majitele několik instrukcí. Jenže jsem příliš neposlouchal, jelikož se mi v hlavě honily úplně jiné myšlenky. Nesmí mi to chcípnout, nesmím to rozbít, nesmím udělat chybu. Bože, já mám strach! Hned první sešlápnutí spojky mě utvrdilo, že tohle bude hodně intenzivní zážitek. Odpor spojkového pedálu by se dal přirovnat k Paroubkově odporu ke sportu a pouhé polechtání akcelerátoru znamenalo okamžitou reakci ručičky otáčkoměru. Jako když vás někdo bodne jehlou. Největším neduhem těchto vozů byl chod řadicí páky. Ta se pohybuje v obnažené kulise, kdy jednička je na místě druhého převodového stupně. Jenže v kombinaci s brutálně těžkou spojkou je řazení rychlostních stupňů pro ferrari neznalého řidiče hotovým peklem. Takto tvrdé zacházení se těžko kombinuje s vědomím, že v tomhle autě se nesmí nic rozbít.
„Po městě jezdím na dvojku, trojku,“ povídá můj spolujezdec, zatímco já svírám nádherný trojramenný volant Momo. Takže zbytečně nenamáhám své paže a jedu na dvojku. Motor zatím jen bublá někde u tří tisíc a nedočkavě čeká na razantní pohyb mé pravé nohy. Pozice za volantem je klasicky italská. Sedíte nízko, nohy natažené a volant v klíně. Na jakékoliv posilovače zapomeňte, tohle je ryzí mechanika a auto vyžadující celého řidiče. Já jsem samozřejmě nezakusil ani zlomek toho, co tohle auto umí, ovšem majitel (mimochodem vynikající řidič) mi na rovinu přiznal, že na mokru se ho bojí. Tohle auto se totiž na limitu chová jako kladivo. Jakmile vám Testarossa ustřelí na mokru, není cesta zpět. Mám-li citovat jeho slova, pak ji přirovnal k záludné „děvce“. A přesně taková auta miluji. Ta, co vám zlomí ruce, když se nechováte s patřičným respektem. Dvanáctiválec s objemem 4,9l má výkon 390 koní a abyste je postavili všechny na zadní, musíte motor točit  k červenému poli v 6,750 ot/.  min. Ovšem po zkušenostech s moderními supersporty musím uznat, že výkony rozhodně nejsou to, co vás dostane. Je to závodní dvanáctiválcové vytí přímo za vašimi zády. To prostě  žádné auto kromě ferrari neumí. Jen brzdy jsou velkou slabinou. Nejen že tyto naše měly své již odpracováno, ale pod 17palcová kola Speedline se také žádný zázrak ani nevejde. Nedivte se, tohle auto konstrukčně pochází z roku 1984 a v té době byly standardy prostě jinde. V současné době byste našli mnoho lepších aut, ale tohle má takovou osobnost, že je všechny strčí do kapsy. S grácií sobě vlastní. A redakce Autohitu děkuje panu X a Y za možnost se svézt a zakusit tu úžasnou atmosféru. ◾