Jezdit kamionem se může zdát jako pohodová práce. Ale věřte, že jeden jediný den v kabině stačí na to, aby člověku došlo, jak tvrdý chlebíček tohle zaměstnání přináší. A nic na tom nezmění ani fakt, že rozvážíte nová auta...Budík začal vydávat nepříjemně rytmické tóny a já při pohledu na jeho ciferník ukazující 5:15 marně lovím ve svém stále spícím mozku důvod, proč ten zpropadený krám řve jak pominutý. Během několika vteřin mi mozek přináší kýženou odpověď. V 6:00 se mám hlásit v Lysé nad Labem na vrátnici společnosti Altmann, jež se zabývá přepravou nových automobilů po celé Evropě. Mnu si zalepené oči a pomalu se zvedám z postele, přičemž v duchu proklínám jistého šéfredaktora...
Projet po návěsu Pegasus Rolfo připomíná překážkovou dráhu. Mezi nejlepší „běžce“ jsem nepatřil.
Desetiválcový tah
Italské nešvaryPět minut před šestou parkuji testovací Accord před branami firmy. V ten samý moment okolo projíždí stařičká Škoda 120. Její řidič po zastavení hbitě vyskakuje ven a s úsměvem se ptá: „Vy jste z těch novin?“ „Ano, jsem z motoristického časopisu,“ odpovídám poněkud překvapeně. „Jsem Venca Rambousek, řidič. Auto je už naložený, takže můžeme hned vyrazit,“ povídá chlápek v šedých monterkách. Čtveřice vzorně vyrovnaných a plně naložených kamionů značky Iveco Stralis v bílé barvě netrpělivě čekala na svoje posádky. „Máme úplnou funglovku,“ povídá Venca. „Na tom mým se poroučela hydraulika návěsu. Někdo tam zapomněl hadr. Neuvěřitelné!“ Vyšplhal jsem se do kabiny a při zavírání dveří pocítil bolest. Co to ksakru... Bližší ohledání kabiny odhalilo, proč jsem se „poranil“. Plasty v kabině jsou totiž tvrdší než týden stará italská houska (kdo ji zakusil jen dvě hodiny starou, ví, o čem mluvím) a kolík ve dveřích je asi ten nejtvrdší. „Ti Italové,“ utrousím skrz zuby a zapínám pás. Náhle plast kryjící zámek bezpečnostního pásu změnil svou lokaci a rozlomený přistál na palubní desce. Tázavě jsem se podíval na Vencu, který jen nechápavě pokrčil rameny. No nic, nastal čas otočit klíčkem. Kabina se lehce otřásla a nic nenasvědčovalo tomu, že sedíme nad desetiválcem s výkonem 420 koní. Venca řadí D na voliči dvanáctistupňové automatické převodovky a kamion se pomalu rozjíždí. Moment, jak to, že na displeji svítí dvojka? „Jedničku jsem tam snad nikdy neviděl,“ prohodil Venca jakoby nic. Aha, tak k čemu tam tedy je? No, ale BMW 635d taky při ostrém rozjezdu řadí hned dvojku.
Jakmile jsme vyjeli z areálu a vydali se směr Budějovice, kde jsme měli první vykládku, nestačil jsem se divit, s jakou elegancí Venca vodil tohle několik desítek tun vážící „hovado“ po silnici. Maximální rychlost 90 km/h jsme nepřekročili ani jednou, to kvůli digitálnímu tachografu. Jenže v kamionu člověk vnímá rychlost trochu jinak, a že se vlečeme jako smrad, mi připomínala pouze osobní auta, která okolo nás doslova prolétávala. Do Českých Budějovic jsme dorazili asi v devět hodin. Venca nasadil reflexní vestičku, natáhl rukavice a předvedl hydraulickou symfonii s nástrojem zvaným Pegasus Rolfo. Zatímco jsem nečinně přihlížel, z dolního plata zmizela dvě auta. „Tak, teď je řada na tobě,“ povídá „Rambo“ a s potutelným úsměvem na líci mi podává klíčky od Thalie trůnící vzadu u korby. „Kvůli podběhům tahače to musíš projet rychle. Takže dej hodně plynu a neboj se...“ Krve by se ve mně v tu chvíli nedořezal. Tohle přece nebylo v plánu! Hlavou se mi honily obrázky zapíchlé Thalie před budějovickým salonem Renault. Nakonec jsem to zvládl, ale hodně jsem se zapotil. A nebylo to naposledy. Stejná situace se opakovala ještě u Porsche České Budějovice, kde jsem s autem vyjížděl nahoru. Spojka Sharanu 2,0 TDI mi svým zápachem dala jasně najevo, co si o mém výkonu myslí. No co co, učený z nebe nespadl, ne?! Na návěsu nám zůstalo jediné auto a ve Strakonicích na něj už netrpělivě čekali. Naše polední káva tedy musela být velmi rychlá.
Když se vlečete s kamionem po okreskách, máte na všechno dost času. Takže se hojně konverzovalo, a aby řeč nestála, témata byla víceméně jasná: ženský, auta, vojna a ženský. Než jsem se nadál, bylo vše zdárně vyloženo, podepsáno, převzato, splněno.
Po dobře odvedené práci se vždy uleví. Rambův kolega jednou totálně zlikvidoval dvě Q7!
Opravdový zážitek
Nelehce vydělané peníze Jeden den s kamionem mě přesvědčil, že to opravdu není žádný med, obzvláště když řidiči osobních vozů jsou tak neukáznění. A nevěřte tomu, že právě „kamioňáci“ jsou původcem všeho zla na silnicích. Kdybychom se k sobě chovali ohleduplněji, ulehčili bychom si životy navzájem. A hlavně Vencovi a jemu podobným řidičům, kteří na silnicích žijí. A to doslova. Stačí se zeptat jejich lepších poloviček... ◾