Reportáž - Mechanikem Subaru rally teamu

Rally team Subaru ČR v současné podobě má na svědomí závodník Vojta Štajf, který začínal jako spolujezdec v roce 1995. Po několika letech se přesunul za volant. Po vystřídání různých značek vsadil v roce 2005 právě na japonského výrobce. Pořídil první Imprezu STI, aby za dva roky nato postavil novou verzi a starou prodal. Jirka Vacek se tím pádem stal druhým členem týmu. Před koncem roku se situace opakovala. Závodní STI modelového roku 2006 putovalo do rukou Josefa Vyštejna, který se stal třetím členem jednoho z největších rally týmů. Vojta Štajf opět postavil STI, poslední 07 s nejvyšší možnou specifikací. Rally Team Subaru ČR se řadí mezi ty profesionální, má svého manažera Pavla Janouška, hlavního technika, 15 mechaniků v plném složení, catering a tři závodní vozy. Vybavení na závody musí odvézt tři menší náklaďáčky. Do vybavení týmu se ještě řadí tři tréninkové vozy, dva servisní, přezouvačka a na Krumlově nový mechanik – šéfredaktor Autohitu.

 

Do centra soutěže, které bylo podruhé v Českých Budějovicích, jsem dorazil v pátek kolem jedné hodiny odpoledne. Hlásit jsem se měl u Pavla Janouška (mj. bývalý spolujezdec Vojty). Po příjezdu jsem se nestačil ani rozkoukat, natož se pozdravit se všemi členy týmu. V ruce mi přistály týmové montérky s pokynem převléknout se a přijít na plac. Když jsem dorazil, dovybavil mě Pavel rukavicemi a hned mě informoval, co budu dělat. Na začátek, abych se rozvičil, jsem na jedno místo musel vyskládat všechny suché a mokré pneumatiky pro tři závodní speciály. Pozor, jedno kolo váží cca 16 kg. Pak je umýt, zkontrolovat tlaky a roztřídit ke každému „závoďáku“. Po první práci probuzen realitou, zpocený, se hlásím znovu. „Co mám dělat teď,“ prohodil jsem před Pavlem. „Chtěl bych něco, abych vám tu příliš nepřekážel.“ Proběhla porada, co kdo bude mít na práci a na kterém z vozů.

 

 

Dostal jsem pozici vrchního myče. Říkám si, to bude v pohodě, očistit vůz není přece nic těžkého. Dostávám informace, kdy je první servis, kdy mám být připraven. Další informace plynou. Ta nejdůležitější: musím začít okny. Když bude čas, pokračovat světlomety, a jestli to vyjde, mohu umýt celý vůz. Kvůli úspoře času se používá papír z obrovských rolí a speciální sprej. Servis začne ve čtyři, další bude až v jedenáct večer. Už hodinu před tím se připravujeme, začínáme rozmísťovat nářadí, he­very a další věci. Připravuji si náčiní a překvapivě i u mě začíná stoupat nervozita. Servisy jsou dva, jeden trvá 20 minut, druhý delší až 45 minut. Přijíždí Vojta Štajf a začíná neuvěřitelný šrumec. Kluci kmitají, já jen minutu s otevřenou pusou zírám. Po chvilce si uvědomuji, že musím taky makat. Začínám a peru se s autem Vojty Štajfa. Umyji okna, zvládnu světla a půlku auta, protože kluci opravují nabouraný předek. Když Vojta odjíždí, přijíždí Jirka Vacek a hned po něm Josef Vyštejn. Celkový čas prvního mytí je celých 60 minut v kuse. Bolí mě ruce, procitám a zjišťuji, že to bude pořádná makačka. Postupně se seznamuji s každým mechanikem. Musím říct, že to jsou hodně příjemní lidé, především neskuteční blázni, kteří se vlastně pro Vojtu obětují. Všichni jsou někde zaměstnaní, před závodem si vezmou dovolenou a jedou si odpočinout prací, prostě makat. V průběhu dne nás poctil návštěvou patron týmu, Petr Čtvrtníček. Práce neustává, už se setmělo a před námi je poslední servis v jedenáct večer, takže ve dvanáct budeme v postelích. Spletl jsem se, začalo pršet a nás čeká 45 minut pekla. Auta se musí kompletně zkontrolovat, všechno podotahovat a kompletně celou trojku vypulírovat. Přitom se vyhání voda zpod stanů. Končíme v jednu v noci. Odjíždíme do penzionu, kde nás čeká večeře. V půl třetí se dostáváme do postele, vstávat budeme kolem šesté a v sedm už musíme být připravení.

 

 Takhle vypadá technické zázemí týmu. Ka­mion plný náhradních dílů.

 

 SPOLUJEZDEC Jirka Černoch hlídá čas odjezdu a další důležité drobnosti.

 

Ráno zahajujeme opět krátkým servisem, ale už jedou pouze dva vozy. Vyštejn večer odstoupil, kvůli zdravotním problémům. Druhý den dostávám novou pozici, tankovač mezi rychlostními zkouškami. Jedu s mechanikem, který má přezdívku Čára. Má skoro dva metry. Ani se nedivím, že jezdí on, je potřeba manipulovat se dvěma 60 l sudy plnými benzinu. Ve vyhrazeném místě se potkáváme s ostatními z konkurenčních týmů. Nás čeká tankování na začátku startovního pole, protože Vojta je na 7. místě a někde uprostřed, Vacek je průběžně 25. Tankování je pohoda, konečně si můžeme popovídat s jezdci. Vojta nám oznamuje, že není ve své kůži, ale nakonec z toho bude páté místo. Po pár minutách se dozvídáme, že Jirkovi Vackovi odešel diferenciál a stojí 7 km před koncem rychlostky. Resumé je jasné! Musíme počkat, až projedou zbylé posádky, nepojízdný vůz odtahujeme k penzionu, kde se po soutěži nakládá a odváží domů do dílen. Mě už čeká poslední servis na jednom Subaru. Vojta Štajf přijíždí bez jediného problému, kontrolujeme vůz a posíláme ho do posledních tří erzet. Klukům ještě pomůžu složit servisní zázemí. Unavený, nevyspalý a špinavý, ale plný dojmů, se s nimi loučím a děkuji, že jsem mohl být dva dny součástí úžasné party, která žije něčím, co je pro ně zábava a zároveň relax. Na závěr mi nezbývá než konstatovat, že závodní mechanici to mají těžší než samotní jezdci. Od prvního okamžiku je to pro ně jen samá práce bez jediného okamžiku odpočinku s pořádnou porcí zodpovědnosti, protože z 50 % vlastně na nich záleží následující výsledek závodníka.