Honda Legend

Proniknout mezi zavedenou smetánku vyšší střední třídy není nic snadného ani pro japonskou Hondu. Možná proto jí trvalo tak dlouho, než se opovážila uvést 4. generaci velkého sedanu do evropského ringu. Vždyť ta spatřila světlo světa už na podzim roku 2004. Leckoho napadne otázka: nač tolik váhání? Odpověď není tak složitá. Japonské reprezentační sedany mají v Evropě hodně tvrdý chlebíček (s výjimkou Lexusu). Vzpomeňte, jak před časem pohořela Toyota Camry. Novou generaci už raději Japonci do Evropy nevozí. Totéž platí pro Nissan Maxima, totéž pro Mitsubishi Galant...

 

 

Aktuální pokolení Legendu bylo od začátku koncipováno jako vůz s pohonem všech kol. Předchozí „předokolka" je zapomenuta, ať žije trvalá „čtyřkolka". Zařízení SuperHandling All-Wheel Drive si počíná dost inteligentně na to, aby měl nejen řidič dobrý pocit. Normální distribuce točivého momentu směřuje 70 % na přední nápravu. Při plné akceleraci nebo ve svižně projížděných zatáčkách se až 70 % momentu přesouvá dozadu. Nedosti na tom. Dvojice elektromagnetických spojek v zadním diferenciálu dovede přerozdělit točivý moment i mezi jednotlivými koly. V mezním případě může být veškerý moment distribuován na jediné zadní kolo, zpravidla to vnější. To výrazně pomáhá udržení vozu v žádoucím směru, proto není divu, že elektronická kontrola pohonu všech kol SH-AWD je spárována s řízením stabilizačního systému VSA. Výsledek na sebe nenechá dlouho čekat: aktivní řidič brzy zjistí, že se Legend chová výtečně. Za chováním podvozku bohužel zaostává řízení. Zejména na nerovnostech jsou cítit vůle ve volantu.

 

Tenhle Japonec hned vyloží karty na stůl. Není nad čím váhat, není z čeho vybírat. Legend má jedinou podobu. Motor výkonovými parametry určitě neoslní. Váhavý „automat" dynamiku dále podráží, a tak si na největší Hondu troufne nejeden drzý turbodiesel. A při akceleraci proti kopci má hrdý šestiválec problémy. Ještěže spotřeba není tak strašná, aby nutila k častým zastávkám u čerpacích stanic. Spokojenější než vyznavači zátahu budou milovníci bezpečnosti. Pro ně má Legend mnohem větší pochopení. Adaptivní tempomat (ACC) je ve standardní výbavě stejně jako systém pro zmírnění následků nehody (CMBS). Vozidlo dokáže poměrně účinně brzdit a ještě při tom dodatečně napnout bezpečnostní pásy, aby následky případné srážky byly co nejméně ničivé. Na dálnici bude chytrý tempomat vítaným společníkem, jenže v praxi se ukázalo, že ne vždy funguje stoprocentně. S odhadem vzdáleností mívá potíže. Někdy brzdí zbytečně brzy, jindy se přiblíží až na dostřel. Podobné zařízení ve Volvu S80 pracuje s větší precizností.

 

 

 

Honda přivedla 4. pokolení Legendu do Evropy s tím, že chce nabídnout nejlépe vybavený vůz za cenu, za kterou konkurence prodává základní modely. Podle toho vypadá ceník. Neexistuje nic, co by bylo za příplatek. Vše najdete ve standardní výbavě. Pohled do ceníků konkurence napoví, že začínají na nižších částkách, ale pokud bychom provedli dovybavení na úroveň Hondy, dostali bychom se o statisíce výš. Po této stránce tedy můžeme slib považovat za splněný. Jenže to nemusí stačit. Nelze si nevšimnout lacinějších plastů použitých v interiéru. Ani zpracování není tak pečlivé jako u konkurenčních modelů. Někomu může vadit omezená variabilita. Poměrně malý zavazadelník se nedá zvětšit, neboť zadní opěradlo je pevné. Cestující na zadních sedadlech si prostorové hojnosti zrovna neužijí. Hondě patří uznání za odvahu, s níž se pustila do boje s renomovanými soupeři. Moc argumentů proti nim ale z rukávu vytáhnout nemůže.