Na podzim 1998 rozšířila tradiční britská značka své nevelké portfolio modelů směrem dolů. Na domácí půdě se představil dlouho avizovaný Jaguar S-Type. Očekávání byla nemalá, následná realita místy i krutá. S léty ovšem S-Type zrál jako víno, takže kusy z posledních let dnes mohou tvořit zajímavou alternativu k zavedené německé trojce. Navíc za zcela jinou cenu.
Birminghamský autosalon roku 1998 přinesl dvě velkolepé premiéry a obě se týkaly britských renomovaných značek. Kromě recenzovaného Jaguaru S-Type to byl autora článku oblíbený Rover 75. Nadšení, které Angličané neskrývali, nedokázal zkazit ani fakt, že za S-typem stáli Američané (konkrétně Ford) a za 75 Němci (konkrétně BMW). Je to zajímavé, ale první dojmy vyznívaly mnohem příznivěji pro Rover. Důvodem byla snad až přílišná amerikanizace S-Typu, patrná zejména v kabině.
Zatímco vnější tvary byly jasným odkazem na stejnojmenný vůz z počátku šedesátých let, případně řadu MarkII ze stejného období, působila kabina jako vymontovaná z nějakého Lincolnu či Cadillacu. A právě s výrobkem prvně jmenované značky má S-type společného více, než by bylo milé. S tehdy novým modelem LS6 a LS8 sdílí S-Type nejen platformu, nýbrž i šesti a osmiválcové pohonné jednotky.
Snad až příliš americký
Vraťme se však ke kabině. Už samotný tvar palubní desky Jaguary příliš nepřipomínal. Bohužel ani technika nebyla na zcela odpovídající úrovni. Jako pěst na oko dodnes působí laciné zeleně podsvícené displeje, které měl už Jaguar XJ40 o 12 let dříve. Ani kvalita materiálů či zpracování nebyly bez výhrad. Velká škoda.
Průměrná ovladatelnost
Zatímco na kabině se dost šetřilo, provedení šasi bylo na očekávané vysoké úrovni. Vpředu použitá lichoběžníková náprava byla doplněna o zadní víceprvek. Ač kinematika byla vynikající, celkové naladění za konstrukčním celkem poněkud pokulhávalo, takže nejen britský tisk zažíval při testovaní S-Typu velké rozčarování. Ovladatelnost byla sotva průměrná a chování na nerovnostech s velkými výhradami.
Ani životnost komponentů nebyla taková, jakou si všichni přáli. Na prvních modelech docházelo k předčasnému opotřebení (lépe by se hodilo slovo „vyžvejkání“) lůžek předního stabilizátoru, což je ale levnější problém než předčasná vůle ve spodním čepu, který je tady součástí těhlice (řešení s otočeným čepem). Situaci dále komplikuje fakt, že sortiment druhovýroby v ČR v případě S-Typu není zrovna bohatý. V domovské Anglii funguje firma Eurojag, kterou když si na internetu najdete, možná budete překvapeni, co všechno umějí.

Modernizace přinesla v roce 2002 tuto objektivně mnohem lepší palubní desku. Ta je nejen kvalitnější, nýbrž i lépe vystihuje tradici značky Jaguar.
Zkraje bez dieselu
Jak už víte z úvodu, k pohonu S-Typu sloužily od samého začátku dvě pohonné jednotky. Menší šestiválcový 3.0 (řada AJ-V6) a větší osmiválec 4.0 (řada AJ-V8). Šestiválec, ač se tváří originálně, je ve skutečnosti motorem z řady Duratec-VE, který dobře znají někteří uživatelé Mondea. V S-Typu je samozřejmě ve verzi pro podélnou zástavbu a stejně jako v Mondeu umí i tady předvést rozličnou plejádu závad od těch levnějších až po úplné fatály. K prvním patří od selhávající zapalovací cívky z důvodu průniku vlhkosti (konstrukční pochybení) přes hlučné variátory proměnného časování až po vadný snímač vačkového hřídele. K těm druhým zadřený motor na ojničním ložisku.
Osmiválec je odolnější. „Nikasilové story“, která postihla mnoho XK8 a XJ8, se S-Typu z důvodu pozdější premiéry naštěstí téměř vyhnula. Když opomeneme nízkou životnost vodicích lišt rozvodového řetězu, které se podepsaly pod několik potkaných motorů, pak největší chybou jsou praskající oběžná kola vodního čerpadla. To je totiž plastové, podobně jako to bývalo na mnoha motorech od BMW.

Vzhledem k vnějším rozměrům není místa zrovna nazbyt.
Obrat v roce 2002
Zásadní zlom v životě S-Typu přišel v roce 2002. V něm vůz prodělal rozsáhlou technickou modernizaci. Osmiválec 4.0 se zvětšil na 4.2, čímž se zvýšil výkon o 10 kW. Původní šestiválec prodělal některé změny a také posílil, konkrétně o 20 kW. Paleta motorů byla navíc doplněna o menší šestiválec 2,5 litru. Původní pětistupňová samočinná a nepříliš spolehlivá převodovka Ford SR55N byla nahrazena neporovnatelně lepší šestistupňovou z líhně ZF 6HP26, kterou známe třeba z bavoráků. Změn se dočkal rovněž podvozek, kde je největší změnou úprava spodního příčného ramene, spolu s čepem těhlice. Ten je nově mnohem odolnější a rovněž jízdní vlastnosti se citelně zlepšily. Podle hesla „když už tak už“ se modernizace dotkla také kritizované kabiny, kde byla stávající palubní deska nahrazena úplně jinou, hezčí a rovněž kvalitnější.

V roce 2004 byl design upraven podle návrhu Iana Calluma.
Konečně diesel
Optická modernizace přišla v roce 2004 a s ní i první vznětový motor značky, šestiválec do V o objemu 2,7 litru. Jedná se o agregát vyvíjený a produkovaný ve spolupráci s PSA, jenž se na konci kariéry zasloužil o značné oživení prodejů stárnoucího Jagu. V roce 2008 S-Type končí a je nahrazen zdařilejší řadou XF.